Srdce nevidomého dopraváka

V únoru letošního roku, když u nás byl an návštěvě můj bratr s bratrancem nás nenapadlo nic šílenějšího, než vytáhnout sto dvácu na nákup. No jo, kdyby to byl aspoň normální malý nákup, jenže my jsme jeli nakupovat pro naši Mícu a že by se jednalo o rozměrově malé věci, to se říct nedá. Jak se klukům podařilo do sto dvacítky napasovat invalidní vozík mojí ženy, opravdu velký kočičí záchod, osmi kilový pytel se stelivem a ještě aportky pro psa, to teda opravdu netuším. Škoda, že nikdo nevyfotil, jak jsme v tom autě seděli. Část invalidního vozíku byla v kufru, část pod nohama bratrance, ten ještě držel nějaké věci a já jsem taky něco držel.

Tento výlet si budeme všichni pamatovat opravdu hodně dlouho, protože pár hodin po tom, co jsme dojeli domů jsme kromě bratrance v rozpětí pár hodin všichni dostali opravdu megální chřipku.